Iladed, Epilog II:
„Slyšel jsem, že jsi už rok nevyšel na denní světlo, čaroději.“
Do potemnělé kovárny se nízkými pootevřenými dveřmi dral svit zapadajícího slunce. Jeho jas opisoval postavu svalnatého muže v prosté haleně, který se opíral o ostění na prahu.
Kovář udeřil ještě dvakrát do spoje konstrukce, která zabírala téměř celou místnost. Až poté zaměřil zrak na příchozího. Na jeho tváři se zračilo poznání.
„Tebe bych nečekal. Paa jistě, navštívil mne asi před měsícem i s Erikem. Znovu mi došlo, kolik času uteklo. Ten malý císař je už zase dospělý. A to je přesně to, co nemám, Girele. Čas…“
„Chystáš se ulovit draka? Že stavíš tak velkou klec? S drakem bysme si ještě poradili,… i ve dvou, když by byl dost malý.“ Úsměv na tváři bývalého žoldáka vydržel jen chvíli.
„Ne. To je pro Jiskru.
Znovu jsem je navštívil, všechny - Podzimní královnu, Asmodea, Orca, i toho bláznivýho fomoriana ve Feydarku. Nevěřil bys, jak jsme je všechny naštvali. Každý z nich chtěl tenhle náš kousek světa pro sebe. A dokonce se domnívám, že to s ním mysleli dobře - z úhlu jejich pohledu.
A oni mi pomohli ji najít. Vážně. Ne, že by ukázali tu správnou cestu, … ale alespoň ukázali tu špatnou. Tu kterou se vydat nesmím.
Mám pro tebe překvapení. Celou tu dobu byla tady...“ s těmi slovy si přiložil kovář dlaň na prsa.
„Já ji hledal tam, a ona byla tady! Se mnou! Celou tu dobu! Podívej!“
Girel se podíval do natažené dlaně. Ležel na ní přívěšek gryfího spáru svírajícího obsidiánový kámen. Pak jeho zrak přejel po kovové konstrukci.
„To je …“
„…ano máš pravdu. To je model toho vězení. Akorát ve větším měřítku.“ přerušil jej nedočkavě starší z obou mužů.
„Ještě musím najít cestu, jak jej zahalit tmou. Pak ji sem přenesu. Je to taková teleportační kostka nebo koule. Záleží na tom, jak bujnou máš fantasii.“
„Pokud mi paměť dobře slouží, tak jsi tehdy u mostu říkal, že je to dvacetistěn. Ideální tvar.
Kdybych ti mohl nějak pomoci, tak…“
„Vlastně mohl. Potřebuji kůži. Dost velkou kůži. Černou. Z draka…“